06.05.2013
KLÁRA PÍŠE
Kittchen má dovolenou, takže budu v kuchyni pár dní sama. Je tu bez něj dost frmol, ale to nevadí, to zvládnu. Poslouchám Radio 1, kde dneska dopoledne hráli jeho písničku Sobota z jeho nové desky. Kittchen má totiž novou desku. Že bude, jsem věděla už dlouho. My spolu totiž pracujeme, takže mi to normálka řekl. Ale vždycky dodával: „Ale je to tajný.“
Kittchen má počítač, na kterým dělá muziku a tak. Bílej s lebkou. Nosí si ho do kuchyně, protože je to bílé zboží. Hodí se nám k ledničce a ke sporáku. A nesmí se na něho sahat, protože je vzácnej a já mám pořád trochu mastný nebo mokrý ruce od vaření. To je v kuchyni normální. Někdy je počítač zavřenej, někdy otevřenej. To lebka svítí a mezi klávesama se usazuje mouka a drobky. Kittchen je pak musí odfoukávat pryč.
Když nám opadl nával po poledni, tak na něm Kittchen dělával věci kvůli tý desce. Trochu jsem tam koukala. Kousky písniček jsem slyšela, útržky klipů viděla na obrazovce, taky obal, jak bude vypadat. Někdy mi vyprávěl, co se mu daří a co ne, a jak je těžký dělat desky. Kór, když musí bejt normálka v kuchyni a nemá na to taky tolik času, kolik by chtěl. Ale ví, že lidi chcou jíst a pracovat se musí, to se nedá nic dělat.
Klipy k Berlínu a k Holce, mi taky ukázal, ještě když nebyly hotové. Měla jsem radost, a byla jsem pyšná, že jsem je viděla jako jedna z prvních. A říkal zase „Ale je to tajný,“ nebo „Ale psssst!“ Možná to říkal trochu výhružně, ale já bych to nikdy nikomu neřekla, to je jasný. Já udržím tajemství.
Teď už je deska venku a mě se líbí, že jsem mohla vidět, jak se skládá po kouskách, jak vzniká, jak měl Kittchen velkou starost předtím, než deska vyšla, jak to furt dokola poslouchal a nebyl si jistej a pak si jistej zase chvilku byl. Na konci byl trochu jako mašina, tak divně klidnej. Měl moc úkolů, musel moc stihnout a zařídit. Chodil trochu jinak, trochu jinak se choval, mluvil, gestikuloval, jak se musel soustředit. Krájel velkým nožem cibuli, bála jsem se, že se řízne, jak byl tak strašně moc zamyšlenej. Neříznul.
A pak byly čarodějcnie a my jsme seděli v Úštěku ve strašidelným gotickým domě a poslouchali Radio 1, kde mu na CD nonstop pustili tu desku. Měla u toho na sobě taky masku Holky z klipu a už jsem to nebyla já, byla jsem Kittchnova představa. Jedna z těch trochu strašidelnejch věcí v jeho hlavě ožila. Líbilo se mi to a malinko jsem se bála sama sebe. A ta maska strašně krásně voněla. Pak tam taky voněla šalvěj a Kittchen vypadal spokojeně, že má desku, a že tam jsme s ním a posloucháme desku Radio v rádiu. Aspoň si to myslím. Pod maskou si totiž člověk nikdy nemůže bejt jistej, co se tam děje.
Klára Zlámalová, kuchařka
02.05.2013
RADIO JE VENKU
a my jsme na šňůře, zrovna odjíždíme do Jeseníku... všechno potřebný najdete v sekci MUSIC. Stahujte, kupujte, hlavně poslouchejte a když se vám to rozezní v hlavě, posílejte dál. Brzo napíšu víc, váš KITTCHEN
26.04.2013
den brutál, kocovina po včerejší vernisáži Michaela Kratochvíla. neni mi blbě, spíš si připadám jak mimozemšťan trochu. nejsem zvyklej. pracuju na dvorku. intenzivní vnitřní práce. jaro je tady
a moře hluboký intoxikace
se rozbíjí o nepříjemně tupý skály kocoviny
z denního tisku:
„S oblibou říkávám, že já už jsem si své vypila, ale tady jsem si pivečko neodpustila. Atmosféra večera k tomu totiž vyloženě vybízela,“ prohodila s úsměvem Kittchen, která na víkend vyrazila na svou chalupu do jižních Čech: „Není zbytí, jaro je tady, musím přezout gumy a připravit skleník.“
11.04.2013
TOMÁŠ PÍŠE
Jaké to je, když se míchá nová deska KITTCHENa píše Tomáš:
...když míchám desku Kittchena, je to chvílemi jako obsese, ve vlaku lidem prosakují z mých sluchátek ty zvláštní zvuky...pak si uvědomím, že mám na sobě i naše triko a minulou noc spal u kuchaře v obýváku...občas se mne ptá i moje žena, jestli už toho nemám plné uši, a leží u toho se mnou v obýváku, poslouchá se mnou a říka, že to bude krásná deska....u kuchaře jsme poslouchali mixy a debatovali, jestli máme zálivku hotovou a budeme se soustředit na omáčku...kuchař říkal, že knedlíčky už jsou hezky nadýchané a mám je nechat vychladnout na balkóně, pak se vytratil v kuchyni a připravil mátový čaj, což mne v jednu ránu trochu překvapilo, ale je jasný, že ví, co dělá...po tom šálku jsem usnul jak mimino...jen si pamatuju, jak mi sundával sluchátka, abych neměl ráno ty otlačeniny na hlavě a lidi se na mně nedívali s odstupem...chlap v takovym divnym triku a s otlačeninou na spánku, ta Praha je fakt zvláštní místo...asi by to nedali do souvislostí...ale to neva, ta cesta byla fajn, ve žluťáku mají dobré laté...střídal jsem mixy s Orffama a za okny už sníh pomalu mizel, cítil jsem se fajn a těšil se na ženu a děti...večer jsem mluvil ještě s Danem, který nám bude desku mástrovat ve svém studiu na Portáši a kde se s kuchařem za dva týdny potkáme a poslechneme si master...na stejném místě, kde jsme desku začli nahrávat...pak si dáme společně nějakou kořalku a budem to poslouchat furt dokola a pak si vzájemně sundávat zase sluchátka kvůli těm otlačeninám...to bude v Beskydech krásné ráno...no a takové jsou (ne)obyčejné dny s mým kamarádem kuchařem...děkuju za ně...
28.03.2013
exponát číslo 3
Mezi navátými sáčky, mezi promaštěnými tácky se zbytky hořčice, mezi prázdnými kelímky, pilinami, igeliťáky a prezervativy, ohořelými kusy dřeva, vzadu, ukrytá pod pokroucenou ocelovou tribunou, procitla číslo 3, původně majetek Magického zámku kuriozit, z dlouhého snu. Otevřela oči a hned věděla, že je tu sama. Že ji tu zapomněli. Lunapark byl prázdný, jenom vítr a těžké černé mraky plné popela...
Hlava jí bolela jako střep, nedokázala se pořádně soustředit... ale včerejší večer si prostě nevybavovala. Šla pít s fousatou ženou a siamskými dvojčaty? Zkoušel na ní svoje triky ten vyhublý německý hypnotizér se žlutýma očima. Nebo se ožrala sama ve své půlce maringotky? Co se sakra stalo, proč tu zůstala trčet sama?
Přitáhla si nohy k tělu. Bylo chladno. Do tribuny začaly bušit těžké dešťové kapky, napřed jako jednotlivé údery, pak se zvuk slil do nepřetržitého šedého šumu. Najednou ji do nosu uhodil pach mokrého popela, který ji obklopoval. Zvedla se na potlučená kolena, hořký smrad popela byl silnější a silnější. Vyškrábala se zpod tribuny, narovnala se, protáhla ramena...
A překvapeně se rozhlédla kolem
Pokroucené ruské kolo leželo povalené v ohořelých troskách zámku hrůzy. Jako by ho nějaká obrovská ruka vyrvala ze základů a mrskla jím o dvěstě metrů dál. Horská dráha úplně změnila profil, celá jako by změkla a roztekla se. Všechno, co nebylo z kovu, se proměnilo v popel. Stany, maringotky, kiosky i se vším tím harampádím, stánek s cukrovou vatou i párky v rohlíku, střelnice. Ocelové konstrukce se zkroutily, ohnuly, jakoby pod náporem nějakého větru, jako stromy vyvrácené vychřicí. Všechno nakloněné jedním směrem. Bodliny mrtvého dikobraza.
Číslo 3 si protřela pálící oči, ale jenom si do nich zanesla další prach a popel. Ohlédla se k městu, ale to už tam nebylo.
Jenom obrovská plocha matně zeleného skla, občas zbytek žárem zatáhlé stěny, mělčí prohlubně ulic a náměstí. Zpola spečený plot a ve stínu kovových prutů ošklivě geometricky rovné pruhy trávy mezi vším tím jemným bílošedým popelem.
Nehořlavá dívka, exponát číslo 3 Magického zámku kuriozit, se zachumlala do toho, co jí zbylo z oblečení. A vyrazila někam pryč od toho skla, od všech těch pokroucených torz stromů, od zmrzačeného lunaparku.
Pryč od bodu 0.
Proti větru.
Někam na sever.
16.03.2013
POSLEDNÍ PÍSNIČKA
dorazila. Měl jsem dojem, že ještě někdo chybí, že se ještě někdo objeví. Tak jsem rád.
Čeká nás teď hodně soustředěný práce, stanovený termíny se blížej. Skoro všechny komponenty máme pohromadě. Teď už to RADIO jenom správně poskládat dohromady. Občas si na nás vzpomeň. Až doletíš, tak zavolej.
31.01.2013
BRATŘI A SESTRY 3
Včera jsme byli s Tomášem Neuwerthem na Rádiu 1. Ze začátku jsme byli trochu nesví, ale jak ředitel Pierre Urban, tak moderátorka Klára Nemravová byli moc milí, takže jsme se nakonec osmělili. Dokonce jsme na chvilku obsadili studio, když jsme slečnu Kláru na chvilku zavřeli do skříně, pak nám to museli přijet vysvětlit hoši v kuklách ze zásahovky. Ale chlapi v kuklách k sobě měli vždycky takovej spíš bratrskej vztah a tak se všechno vyřešilo, Kláře jsme pustili na omluvu pár holčičích songů a mazali jsme do Akropole.
Než jsme se nadáli, Orffové začali hrát a než jsem se stačil usadit, Ivánek Gajdoš mne pozval na pódium.
Neni moc větších radostí, než když vám jedna z nejmilejších kapel udělá cover písničky. Ale jsou takové radosti. Zazpívat si tu písničku s Bratry Orffy před plnou Akropolí mezi ně určitě patří.
Pak jsem si sundal masku a vmísil se mezi lidi a užil si krásně zbytek koncertu. Orffové hráli citlivě, klidně, soustředěně, tu obrovskou sílu za tou velkou kapelou drželi většinou těsně pod hladinou. O to větší nářez to byl, když ji pustili ven.
To Živé kvety do toho šli naplno od prvního tónu. A přesto to šlo strašně dobře dohromady. Lucia Piussi je okouzlující, když přitlačí na hlas, věřim jí každý slovo. Áno, ja ti verím Piussi. Ano, pobrečel jsem si.
Dneska večer od devíti se pokusíme v Chapeau Rouge tu nahromaděnou pozuitivní energii včerejšího dne poslat dál. Těším se, dlouho jsme nehráli a tentokrát budem doplnění o obě zázračná dvojčata. Je velká radost tohle hraní. Je to velká radost.
Pozejtří ráno odjíždíme do Kopřivnice, pokračujeme v nahrávání. Na to se taky těším jak pes. Nová deska se líhne pomalu, jako třináctihodinová kachna. Ale už se to blíží. Termíny byly vytyčený, sliby vyřčený, kola se rozeběhly. Než se nadějem, bude to tady.
sestry a bratři
povolte pěsti
a otevřete dlaně
a přijímejte štěstí
zejtra tu nemusí být
07.12.2012
LONE RANGER
S Tomášem se na pódiu cítím jistější. Chlap co měří dva metry a zvládne pouštět samply, hrát na basu a pady zároveň a do toho ještě zpívat, vás ve štychu nenechá. A když je zle a přeženu to s chlastem nebo lehkejma topnejma drogama, veme si mě přes rameno i s kufrem a odnese mě spát. Ale sám hraju taky rád. Je to jiný a člověk si může dělat co chce. Co si obhájí, to si obhájí, co si posere, to si posere sám. A to vědomí mě vlastně uklidňuje. Stejně jako fakt, že až se jednou Země srazí s nějakým žudrem z vesmíru, kosmos si toho drobnýho pšouknutí ani nevšimne.
Teď poslední dvě hraní jsem si dal sám. Tedy to první ne úplně, ale systém je stejnej.
20. listopadu ve studenstkým klubu K4 křtil básník Jan Těsnohlídek ml. svůj román ADA. Klub je velikánskej, v první místnosti seděla nějaká studentská rada a rokovala snad nad Majálesem? nevím, ale tvářili se všichni velmi důležitě a dost tvrdě a nekompromisně se do sebe občas naváželi, jak to jen mladí zapálení lidé umí. ve vedlejší místnosti byl sál, kde probíhal zábavnej večer a krásný křehký studentky si do toho přepisovaly poznámky ze sešitů do počítačů a naopak. a v posledním malém sálku probíhalo čtení.
na poslední chvíli jsme se dohodli s Honzou Galiou, s jedním z dvojčat, s kterýma občas hráváme. společně jsme vystoupili jednou na RWLS, pak jsme na Všudybudu a v NoDu hráli s dvojčetem Martinem. s Honzou jsem takhle sám vystoupil prvně.
Jan napřed četl před úplně nacpaným sálkem. líbí se mi, jak umí přesně pojmenovávat věci, který vidí, jak jednoduchým cyklením obrazů zesiluje dojem skutečnosti a pak to celý ještě podtrhne sugestivním přednesem.
pak jsem šel hrát já. začal jsem z ticha Solí, až moc z ticha, zvukař byl ještě někde mimo sál a lidi mluvili a mluvili, poslouchaly jen první řady. ale pak zvukař dorazil a zapojil se aktivně a mně se hrálo dobře, nenechával jsem se nijak rozhodit tím, že pořád ještě hodně lidí mluvilo, protože to je koneckonců jejich problém. ve chvíli, kdy na pódium vyšel Jan s trombónem a přidal se Pod Prahou, ztichli skoro všichni. zvukař strašně hezky vychytal efekty, zbytek koncertu jsem si už užíval opravdu hezky.
pak jsem si ještě poslechl kus skvělý a nadaný Post-hudby (fakt to jsou miláčci, skvělý texty, super zvuky), vyfotil si stůl největších kecalů, dostal jsem krásný ručně dělaný knížky od Martina Š. a jeli jsme s Jenem tramvají do domovů.
Podruhý jsem hrál sám převčírem na zahajovacím večeru projektu Nová generace. když kolem osmý začínal na hlavním pódiu v Roxy Oliver McGillick, postávalo v tom ohromným klubu tak 15 - 16 lidí a bylo to docela smutný. ale Oliver se nedal a odehrál svůj set moc dobře. na Dogsbodies a The Linings dorazilo lidí víc, nálada mezi organizátorama se trochu zvedla. a pak jsem šel hrát já.
spousta lidí se zase stáhla na bary, ale mně se hrálo strašně hezky. měl jsem moc dobrej zvuk, hezký světla, krásně jsem viděl na kytaru i na lidi v sále. zvláštní bylo, že jsem tam viděl postávat i vydavatele a kamaráda Františka Řezníčka, kterej tam v tu chvíli už nebyl, protože se stáhnul v oslabení na hotel. možná jsme propojenější, než jsem si myslel. hlavu jsem měl čistou, dobře se mi zpívalo a když jsem slejzal z pódia, v hlavě mi znělo:
ta bouřka se blíží...
a všichni se těší
bude to krásný
všechny ty blesky...
Bylo to krásný. Pokud se dneska nesápnu po kytaře v Branický nádražce, kde probíhá křest Analog čísla časopisu Vágus, do kterýho jsem kreslil i dělal rozhovor, bylo hraní v Roxy mým posledním živým hraním v tomhle roce. v roce, kterej pro mne byl neuvěřitelně silnej a krásnej, v roce, kdy jsem sjezdil Čechy a Moravu a málem se vypravil do Berlína, v roce kdy jsem hrál sám, ve dvou, ve třech i ve čtyřech, v roce, kdy jsem poznal spoustu novejch lidí a kterej v sobě ponesu ještě dlouho. děkuju všem, co byli u toho a co mi tenhle rok umožnili prožít právě tak, jak jsem ho prožil. děkuju, hezkej den, KITTCHEN
25.11.2012
VODA
MUSELO TO BÝT NĚCO VE VODĚ.
MUSELO TO BÝT NĚCO VE VODĚ, JINAK SI TO NEUMÍM VYSVĚTLIT.
ASI DESET, PATNÁCT KILOMETRŮ OD DOK5Y LEŽÍ STARÉ VOJENSKÉ LETIŠTĚ. KDYSI TAM PRÝ SÍDLILA NĚJAKÁ ARMÁDA, VŠAK V TOM KRAJI TAKY ZBYLA SPOUSTA BUNKRŮ A DIVNÝCH VĚCÍ. A OKOLO JEDNÉ BETONOVÉ PEVNOSTI, KOUSEK OD LETIŠTĚ, U ČERNÉHO JEZERA, SE USÍDLILA VELKÁ, ASI PADESÁTIČLENNÁ TLUPA.
NÁHODOU OBJEVILI NĚJAKÉ SKLADY S LÉKY A POKRÝVKAMI A KONZERVAMI. A TAK SE USADILI A SYSTEMATICKY PROHLEDÁVALI OKOLÍ, PÁTRALI PO DALŠÍCH BUNKRECH. NEŽILO SE JIM ŠPATNĚ.
JEDNOU JSEM SE U NICH BYL PODÍVAT, ALE DOST ŽÁRLIVĚ SI SVŮJ ZLATÝ FLEK STŘEŽILI A V OSADĚ NEBYLA MOC DOBRÁ ATMOSFÉRA, TAK JSEM SE PŘÍLIŠ NEZDRŽOVAL. I TAK JSEM MĚL V ZÁDECH JEJICH STÍNY, SKORO AŽ K DOK5Y.
NEDÁVNO JSME PŘIJALI RÁDIEM PODIVNÉ VYSÍLÁNÍ PRÁVĚ OD ČERNÉHO JEZERA. NĚKDO SE PŘIPOJIL K VYSÍLAČCE A OPAKOVAL POŘÁD DOKOLA SHLUK SLOV, NĚJAKOU MANTRU, KDYŽ JSTE TEN HLAS DLOUHO POSLOUCHALI, ROZBOLELA VÁS HLAVA A UDĚLALO SE VÁM ŠPATNĚ OD ŽALUDKU A TAK JSME NAKONEC RÁDIO PŘELADILI JINAM.
ZA PÁR DNÍ BYLO V ÉTERU TICHO. A TAK JSME VYSLALI VÝPRAVU. OFICIÁLNĚ JSEM NEBYL POZVANÝ, ALE TEĎ JSEM ZASE JÁ V ROLI STÍNA SLEDOVAL SKUPINU, KTERÁ SE PRODÍRALA PO STARÉ CESTĚ SMĚREM K ČERNÉMU JEZERU. ASI KILOMETR OD VESNICE SE MI ZAČALO DĚLAT ZLE A VIDĚL JSEM, ŽE I CHLAPI SE ČASTO ZASTAVUJÍ A DISKUTUJÍ, JANEK Z BŘÍZY SE DOKONCE CELÝ BLEDÝ VYDAL ZPÁTKY.
VÝPRAVA SE PŘESTO ROZHODLA POKRAČOVAT DÁL. KDYŽ JSME SE PŘIBLÍŽILI K OSADĚ, BYLO TO UŽ DOCELA ZLÉ. MĚL JSEM VIDINY, ZDÁLO SE MI, ŽE MEZI STROMY VIDÍM ROZECHVĚLÉ OBRYSY POSTAV, PERIFERNÍM VIDĚNÍM JSEM KAŽDOU CHVÍLI ZAREGISTROVAL NĚJAKÝ POHYB. PŘESTAL JSEM SE SCHOVÁVAT A PŘIPOJIL SE K VÝPRAVĚ. NIKDO SE NEZLOBIL, VŠICHNI MĚLI CO DĚLAT SAMI SE SEBOU.
KNĚZ NĚKOLIKRÁT ZA SEBOU VYZVRACEL NĚJAKOU ŽLUTOU VODU, TESAŘI A LOVCI MĚLI ZBRANĚ V RUCE, RYCHTÁŘ ODJIŠTĚNOU PISTOLI A TO UŽ MUSÍ BÝT, KDYŽ SE ROZHODNE PLÝTVAT STŘELIVEM.
PROŠLI JSME NEHLÍDANOU BRANOU.
VŠUDE LEŽELA TĚLA. BÁL JSEM SE, ŽE BUDOU NĚJAK ZNETVOŘENÁ, ALE ZDÁLO SE, ŽE VŠICHNI ZEMŘELI NÁHLE. TAKŽE ŽÁDNÁ KREV, ŽÁDNÉ VNITŘNOSTI. ALE JEJICH VÝRAZY SI BUDU PAMATOVAT ASI JEŠTĚ DLOUHO. VYPADALI, JAKO KDYŽ TĚSNĚ PŘED SMRTÍ PROŽÍVALI NĚJAKOU STRAŠNOU HRŮZU NEBO NAOPAK VYTRŽENÍ. DOKOŘÁN VYTŘEŠTĚNÉ OČI, NĚKTEŘÍ TAK PEVNĚ ZATNUTÉ ZUBY, ŽE JIM POPRASKALA SKLOVINA, PÁR SI UKOUSLO KUS JAZYKA. ALE TO BYLA JEDINÁ KREV, KTERÁ BYLA VIDĚT.
ČÁST OSADY VYHOŘELA A ZE SPÁLENIŠTĚ SE JEŠTĚ KOUŘILO. A VŠEM NÁM BYLO STRAŠNĚ ZLE A VŠICHNI JSME ZVRACELI. MYSLÍM, ŽE KDYBY SE NĚKDO OBRÁTIL NA ÚTĚK, UTEKLI BYCHOM VŠICHNI. ALE MÍSTO TOHO JSME SE JAKO VE SNU POTÁCELI HLAVNÍ CESTOU A SNAŽILI SE POCHOPIT, CO SE TU STALO.
A PAK JSME JI NĚKDO UVIDĚL. NAD KLIDNOU HLADINOU ČERNÉHO JEZERA VISELA DÍVKA, ASI TŘINÁCTILETÁ. HUBENÁ, STŘAPATÁ HOLKA S DLOUHÝMI BÍLÝMI PAŽEMI LEHCE ROZPAŽENÝMI. VZNÁŠELA SE ASI METR NAD VODOU A VELKÝMA TEMNÝMA OČIMA NÁS POZOROVALA. TY OČI JSEM VIDĚL DOCELA ZŘETELNĚ, PŘESTO, ŽE OD NÁS BYLA ASI DVACET METRŮ. MOŽNÁ VÍC. TY OČI JSEM VIDĚL, JAKO BY STÁLA PŘEDE MNOU. A JAK JSEM SE NA NI DÍVAL, CÍTIL JSEM, JAK MI NĚJAKÁ VĚC PROJÍŽDÍ HLAVOU, TROCHU JAKO KDYŽ VÁM HOLKA PŘI LÍBÁNÍ STRČÍ JAZYK DO PUSY, JEN TENHLE JAZYK BYL DLOUHÝ A STUDENÝ A DOTÝKAL SE POSTUPNĚ MÍST V MÉ HLAVĚ. ÚPLNĚ JSEM CÍTIL, JAKO KDYŽ OCHUTNÁVÁ MOJE VZPOMÍNKY, MOJE MYŠLENKY. NEVOLNOST NA CHVILKU POLEVILA, NEBO JSEM JI MOŽNÁ JENOM PŘES TYHLE NOVÉ NEPŘÍJEMNÉ POCITY NECÍTIL. KAŽDOPÁDNĚ JSEM STÁL JAKO PŘIMRAZENÝ A SLEDOVAL TY OČI, KOLEM KTERÝCH LEZLY TLUSTÉ A MODŘE SE LESKNOUCÍ MASAŘKY.
A V TU CHVÍLI SE OZVAL TAKOVÝ ZVLÁŠTNÍ DUŠENÝ ZVUK A UČITELSKEJ SE SESUNUL NA ZEM, JAKO BYCH SLYŠEL, JAK MU NĚCO PRASKLO V HLAVĚ, NĚCO NEVYDRŽELO TO NAPĚTÍ A PROSTĚ POVOLILO A ON UMŘEL.
PAK SE TO SEBĚHLO STRAŠNĚ RYCHLE. JEDNA Z MUCH POPOLÉTLA A SEDLA SI TÉ DÍVCE PŘÍMO DOPROSTŘED TEMNĚ ZÁŘÍCÍHO OKA. A TA DÍVKA MRKLA. V TU CHVÍLI NA OKAMŽIK POVOLIL TEN TLAK A ZÁROVEŇ SE OZVAL VÝSTŘEL. RYCHTÁŘ VYUŽIL TU CHVILIČKU, NAMÍŘIL A SESTŘELIL TO DĚVČE, TU BESTII, DO TMAVÝCH VOD JEZERA. ŠLA KE DNU JAKO KÁMEN A KE BŘEHU DORAZILY JEN VLNY.
JE TO ALE CHLAP, TEN RYCHTÁŘ. NE NADARMO TO V DOK5Y CELÉ VEDE.
NEVOLNOST OKAMŽITĚ PŘEŠLA. SEDĚLI JSME NA BŘEHU, NEŽ SE NÁM TROCHU VRÁTILY SÍLY. PAK NĚKDO VYSÍLAČKOU ZAVOLAL DO DOK5Y A BĚHEM HODINY DORAZILA DALŠÍ VÝPRAVA, S TRAKAŘI, S NŮŠEMI, SE STARÝMI BATOHY. POBRALI JSME VŠECHNO, CO JSME U ČERNÉHO JEZERA NAŠLI. VŠECHNY TY OBVAZY, DEKY, VŠECHNY TY KONZERVY. ZŮSTALA JICH SPOUSTA. ČERNOJEZERNÍCI BYLI OČIVIDNĚ ŠETŘILOVÉ. JEŠTĚ DALŠÍ DVA DNY PROUDILY ZÁSOBOVACÍ SKUPINY SEM A TAM. NAKONEC JSME NANOSILI TĚLA NA JEDNU HROMADU A ZAPÁLILI ZBYTEK OSADY. UČITELSKÝHO JSME CHTĚLI POHŘBÍT, ALE POTÉ, CO NĚKDO NAŠEL V JEHO DOMĚ OBLEČENÍ TŘÍ DĚTÍ, KTERÉ SE ZTRATILY V LOŇSKÉM A PŘEDLOŇSKÉM ROCE, HODILI JSME HO NA HROMADU K OSTATNÍM
TA HOLKA SE UŽ NEVYNOŘILA.
MUSELO TO BÝT NĚCO VE VODĚ, SHODLI JSME SE NAKONEC. NĚCO Z NĚJAKÉHO TAJNÉHO PODZEMNÍHO BUNKRU PO LETECH PROSÁKLO DO JEZERA. NĚCO OTRÁVILO PRAMENY. MUSELO TO BÝT VODOU. JINAK OPRAVDU NEVÍM.
08.11.2012
ZA ZVUKEM
Když si pustíte Angie od Rolling Stones, tu původní verzi z desky Goats Head Soup a budete poslouchat pozorně, uslyšíte za Jaggerovým zpěvem ještě jednoho Jaggera. Zpívá trochu jiný text, na trochu jiných místech, i když většinou ho ten oficiální překryje. Dlouho jsem nevěděl, jak je to možné, až časem mi došlo, že to může být přeslech ze sluchátek, ve kterých hraje nějaký vodící zpěv. Mikrofon prostě nahrál i ten zvuk, který občas slyšíte, když si k vám v tramvaji sedne někdo s hlasitou hudbou ve sluchátkách. Taky to mohou být přeslechy od bicích a kytar, které vznikly při nahrávání instrumentálního základu, kdy Mick zpíval stranou jen tak, aby se ostatní měli čeho držet a neztratili se ve formě té skladby.
Vlastně mi ani tolik nezáleží na tom, jak se tam ten tichý hlas dostal. Ale těší mne, že o něm vím. Je to takovej zastřenej a skrytej pozdrav z roku 1972-73. Starej známej. Bonus pro pozorný posluchače.
29.10.2012
KONCERTY, LIGHSTICKY, CHLEBÍČKY, CLUB MATÉ, VÍNO A POŽÁRY
NoD byl krásnej zážitek. Do klubu jsme přišli už kolem druhý a začali pomalu připojovat a stavět... Ten klub je výjimečnej, zvláštní prostor, industriální, tajemnej a tvárnej. Myslel jsem, že si koupíme lahev vína a v zákulisí budeme mazat chlebíčky, ale nakonec nějak pořád bylo co dělat a pro rohlíky a baterky jsme museli poslat Myshku, který za to teda díky. A pak už byl čas, náš první samostantej koncert, vzali jsme tác s jednohubkama a slanečkovým salátem a vzali ho před pódium a pak jsme začli a bylo to... hraní ve třech Tomem a s Martinem Galiou je výjimečnej zážitek. jednak má Martin opravdu nakažlivou mladistvou energii, jednak (stejně jako jeho dvojče Honza) na svůj nástroj umí. na své nástroje. ať už je to trombón nebo ukulele, nebo třeba basa či looper, s kterým si vyhrál báječně. Tomáš je zase jako skála, stačí se na něj podívat a je vám jasný, že s tímhle chlapem se neztratíte. když se cokoli děje, v klidu zareaguje, ať už je to na pódiu, nebo potom v baru po hraní. úplně nečekaně se naám povedlo propojit tak, že se o některejch věcech nemusíme vůbec bavit, prostě si říkám, to by bylo krásný, kdyby tam teď Tom zazpíval... a už tam ta fráze zní. navíc má hodně podobnej rytmickej feeling, takže vím, že se na něj můžu stopro spolehnout.
a tohle všechno vygradovalo na koncertě v NoDu. hráli jsme nový písničky, ze tmy svítily a mávaly lighsticky, který měli návštěvníci koncertu kolem ruky, občas si někdo přišel pro chlebíček a i když jsme neviděli na obličeje, cejtili jsme velmi silnou a příjemnou odezvu. jeden z nejhezčích koncertů, kterej jsme kdy s KITTCHEN měli. děkuju kluci, děkuju holky.
v Kopřivnici jsme hráli po duu 27, který s Tomášem natáčeli svoji debutovou desku. přijeli už v pátek večer a v do pěti do rána točili až natočili. já přijel úžasnou podzimní krajinou až v sobotu, pomalu jsme se sešli v Mandale, navzučili a vyrazili na skvělou večeři, kterou pro nás připravila Tomova žena Kamka. přecpaní a šťastní jsme se vrátili zpátky do klubu a za chvilku jsme začli. tedy napřed 27 a pak my. takové hezké a intimní hraní to bylo, v Mandale to mám opravdu moc rád, velmi klidný a pozitivní prostor. škoda jen, že stejně jako proprvé si sedla ke stolu hned u pódia parta lidí, co si toho potřebovala spoustu povědět, takže je hudba rušila a oni zase na druhou stranu rušili ostatní, co si chtěli poslechnout hudbu. nakonec se ale oba tábory nějak porovnali a společně s míchanými drinky z Clubu Maté to nakonec byl krásný večer.
do salónku Jiráskova divadla jsme dorazili proti plánu nakonec celkem pozdě, navíc divadlo začalo dříve a skončilo dříve, takže v salónku netrpělivě posedávalo pár návštěvníků, zatímco Vojta Holub a Martin Anděl se snažili zapojit stávkující aparaturu. my si zatím dali víno a nefungující aparatura a fungující víno nakonec dost ovlivnily celý večírek. napřed hráli VyjakoMy a ti se s nepřízní techniky vypořádali moc hezky. bylo vidět, že mají po slovenské šňůře nahráno a moc pěkně jim to šlapalo. když jsme začali hrát my, šum z aparátu ještě zesílil, do toho jsem někdy v půlce koncertu začal cítit víno, které jsem na lačný žaludek vypil, začaly mi vypadávat texty, kytaru jsem přes šum slyšel míň a míň a do toho se v sálku občas někdo pokoušel tancovat a celé to bylo nějaké divoké, trochu jako z obrazů Tolouse Lautreca, kdyby víc kreslil maskovaný kuchaře. závěr večírku přikryla mlha a ráno jsem se probudil a zmateně z paměti lovil střepy, co tam z večera uvízly. naštěstí jsem toho asi vzhledem k minimálnímu tréningu a prázdnýmu žaludku nestihl vypít nijak moc a tak mi bylo dobře.
Když jsme následující odpoledne dorazili do Mumie, trochu už se na nás podepisovala únava. ale v klubu byli milí, Petr Kuneš, kterej nás pozval, dorazil stejně jako my, doporučil nám hospodu na Rychtě, kde jsme se skvěle najedli a doplnili tekutiny. a pak začali do Mumie přicházet lidi, chvilku jsem ještě obdivoval, jak to krásně uvnitř opravili po požáru, který zdemoloval veškeré vybavení tuším před dvěma lety. a pak jsme si s kamarádem Ríšou, který dorazil, povídali o požáru, který úplně zdemoloval jeho byt před necelým rokem. A pak jsme šli hrát a Martin z Houpacích koní nám udělal krásnej zvuk a byl to čistej a dobrej a soustředěnej koncert podtrženej spodním temným proudem mýho hlasu, kterej mi zbyl po nemoci z minulýho tejdne a včerejší Lípy. Moc hezky se nám hrálo a já pořád zůstávám velmi vděčnej za to, že díky pár kuchyňskejm páskám můžu zažívat se skvělejma lidma na neuva(ě)řitelnejch místech strašně silný věci. Díky.
29.10.2012
OKNO DO TMY
Některé koncerty jsou jako čistě vystřelený šíp, vteřinu za vteřinou sledované a nahlížené, některé jsou jako jóga, dokonale kontrolované pohyby, jako práce s diamantovou bruskou... některé koncerty jsou jako Rolling Stones, živočišná energie, pulsující rytmus, kterej strhává s sebou, jako magickej obřad, při kterým vznikají nový věci a roděj se energie a bytosti na pomezí snu a reality. A některý koncerty jsou jako podivnej bizarní kabaret, jako frekashow s opilím řidičem autobusu, kterej všechny někam veze nocí, jako okno do tmy, za kterým naříká meluzína a kde vám prší do obličeje a vy se nekontrolovaně řítíte někam, kde to smrdí sírou a vyjetým olejem a moře hluboký intoxikace se rozbíjí o nepříjemně ostrý skály kocoviny. Takovej byl páteční koncert v salónku českolipskýho Jiráskova divadla.
17.09.2012
DNY PROHIBICE V MANCHESTERU VÝCHODU
v pátek se řítíme krajinou v šedivém Volvu. řídí bubeník kapely Ille, kterému se říká Hop. veze mne do Krnova a veze mne rychle, protože má rychlou jízdu rád, cestu má mnohaletým pendlováním najetou a taky by rád stihnul svoji malou dcerku ještě vzhůru...
což se mu povede. podivně známý dům na svahu Cvilína svítí do noci. na chvilku se zastavíme v hospodě Pod Obrazem, kde budeme zítra hrát, kromě Hopa tu ještě sedí Lelek a Ivánek a Kulda z Bratří Orffů. toho posledního moc neznám, ale s Lukošem a Ivánkem si toho povídáme dost a dost. po půlnoci projde lokálem policie a kontroluje, jestli někdo nepije panáky. pak jdeme na vynikající kebab. a potom zpátky přes město, přes náměstí s potěmkinovým priorem, přes řeku, kolem školy, u které se malý Kája Gajdoš před třemi lety ptal: tatínku, tady jsi taky plakal? a nahoru do kopce... a spát
ráno jsem se přesunul k Lelkovi, před obědem si byl s ním a malým Sašou zaběhat kolem Opavice až k soutoku s Opavou a pak zase zpátky. a večer jsme se přesunuli Pod Obraz a připravili venkovní hraní, dlouze zvučili a Lelek sjel pro buřty a každý, kdo přišel na koncert, dostal buřta a mohl si ho opéci na některém z mnoha ohňů, které hořely nocí...
hrálo se nám hezky, zlobil mne jen odposlech, který se v průběhu koncertu víc a víc vypínal, ale jinak to bylo skvělé. prohibice neprohibice. ještě ke všemu měla ten večer svátek Jolana, což je shodou okolností moje kytara vyrobená nejspíš také tady v Krnově. Tomáš pro mne připravil malé překvapení a na jeden song si nasadil taky masku, abych v tom prý nebyl sám.
hele, já jsem poloviční Řek, povídá nám chlápek. včera jsem teda měl bobky, chlastat tvrdej, to jsem si netrouf. tak jsem se nalil pivem a jak jsem byl ožralý, tak jsem se přestal bát a řikám, tak nalej. a bylo po strachu. jak vám řikám, pánové. sem napůl Řek.
i mne kombinace místních piv a bylinných vzorků dala pořádně zabrat. ale abych si na závěr nalil ještě kořalku, na to jsem byl asi pořád málo Řek
díky moc Hopovi, rodině Perutkových, Lukošovi, Ivě a klukům, osádce Pod Obrazem, bratrům Orffům a samosebou Tomovi. díky za tyhle krásný dny, který jsem měl možnost prožít v Krnově, Manchesteru východu
29.08.2012
ZDRAVÝ?
Podle všech testů jsem fyzicky zdravej a způsobilej se vrátit do práce. Což je dobré, nejhorší vedra pominula. A navíc jsem odpočatej a čerstvej.
Když je člověk nemocnej, má vlastně jedinečnou možnost vyplout trošku z toho proudu světa. Může jenom tak ležet na hladině a odpočívat, nebo ten klid využít k různě hlubokejm ponorům do hloubky. Je to trochu strašidelný, takovej ponor. A trochu nebezpečný. Ale zároveň dole můžete najít různý poklady. Různý starý předměty, zapomenutý, vodou ohlazený tak, že už nejde poznat, co jsou zač a k čemu sloužily. Taky tam jsou pouzdra ze zprávama z minulosti, pod vodou toho přečká spousta. Najdete tam cenný věci i obyčejný lesklý cetky. Najdete tam vzácný relikvie i odpad. A samosebou, jednou za čas, na vás může vykouknout nějakej utopenec. Plaváček. Z kalný vody na vás jukne bílejma očima a pak sleduje, jak mácháte nohama a rukama a vypouštíte leknutím bubliny. Možná si řiká, že když bude mít štěstí, třeba tam zůstanete s ním. A nebo si možná neřiká vůbec nic a vám v tý temný vodě dochází kyslík úplně zbytečně.
Kopnete nohama, zaberete rukama, je to sázka do loterie, ale už je to roztočený, už se nedá couvnout. Vyrazíte nahoru na hladinu a nadechnete se a prskáte vodu a štípe vás v očích a po pár tempech se vyškrábete na písčitej břeh.
A nebo vám ta černá voda naplní plíce a vy klesnete dolů. Za těma všema bledejma a studenejma věcma. třeba nás tam taky někdo jednou najde.
Taky vám ve škole říkali, že jste zdraví... až na tu hlavu?
10.07.2012
RWLS
v Karlíně se chystali Vložte kočku. Potkali jsme se s nimi na skvělém koncertě na Všudybudu, trošku jsem z nich měl nahnáno, protože z jejich vystoupení prýští agresivní a temná energie. Ale na Všudybudu jsme tehdy podobně temný koncert zahráli i my, možná to bylo tou střechou a tou atmosférou. Každopádně Kočky byli fajn. V Karlíně jsme se s nimi představili a pak se šli najíst. Moc jsem toho nesnědl. Jaromír 99 mi kdysi řekl, že zpěvák by měl jít na koncert hladový a nadržený. Na syté a ukojené frontmany prý není nikdo zvědavý, navíc prý v sobě nemají tu vlkodlačí sílu, kterou potřebují. A od té doby se téhle rady tak nějak držím. Dal jsem si nealko pivo a rajče s bazalkou.
Ve studiu jsme rychle nazvučili a než jsme se stihli rozkoukat, už tu byl Jan Hladonik, že máme začít hrát. A tak jsme se na sebe s klukama podívali, kratičce se zastavili a pak prošli temným sálem na pódium.
I pódium bylo temné. Běžela přes nás jen projekce a tak jsme začali do tmy. Snažil jsem se držet krk kytary ve sloupu světla z projektoru a Tomáš spustil Mlhu. Kluci si přidali na trombóny a najednou bylo jedno, jak moc na hmatník uvidím, přestal jsem se starat, písnička se odlepila od země, chvilku zůstala nerozhodně viset ve vzduchu a pak vzlétla vzhůru do černého nebe.
Když se ozval první potlesk, ukázalo se, že je ve studiu v té tmě i spousta lidí. Pak se trochu rozdenilo a my vyděli alespoň první řady. Spousta lidí a s nimi my čtyři.
Nejsilnější moment přišel ve chvíli, kdy se v Pod Prahou připojily oba trombóny. Musel jsem zaklonit hlavu a na chvilku zavřít oči, takhle jsem tu skladbu nikdy neslyšel a nehrál. Na chvilku jako by všechno zatajilo dech. A pak najednou zůstaly ve vzduchu jen rozkmitané delaye a ten jemný, sametový zvuk dechových nástrojů a koncert končil...
jako přídavek jsme připojili odlehčený Medvědí steak a pak jsme se stáhli do šatny, chvilku na sebe jenom tak koukali a byli šťastní a spokojení. A pak jsme šli sbalit věci a uvolnit pódium Vložte kočku, kteří rozstříleli pozůstalé na malé, droboučké kousky papíru, který se pak snášel na setmělou Prahu jako podivný sníh.
10.07.2012
NEMOCNÝ
Nebývám často nemocný. Naposled jsem byl minulý rok na konci března. Tehdy jsem seděl doma a nahrával MENU. A pak až zase teď. Tentokrát zrovna nevhod.
Asi je v tom nějaká rovnováha. Začalo to skoro před měsícem. V pondělí jsem vyrazil do práce s knedlíkem v krku. V úterý jsem zůstal doma a celý den spal. Ve středu to samé. Ve čtvrtek jsem se pomalu začal probírat a v pátek mi zalehlo ucho. V pondělí jsem se rozhodl vyrazit k doktorce, abych věděl. A ve středu mi zavolala, že mám nejspíš mononukleozu.
A co koncerty? Ptám se. V rádiu a hlavně s panem Bonusem v Berlíně a v Drážďanech. Paní doktorka, ke které chodím od dětství, jenom zavrtěla hlavou. Bohužel, budete muset zůstat doma nejméně měsíc a pak další dva měsíce v klidu. Žádný alkohol, žádné mastné, žádné uzeniny...
spal jsem další dva dny. Pak mi doktorka znovu zavolala, že mononukleózu nemám, ale že neví, co mi je...
A co koncerty? ptám se.
Cítím, jak vrtí hlavou i do telefonu. Bohužel. Víte co, možná bych vám povolila to rádio, jestli mi slíbíte, že nebudete nic nosit a že budete v klidu. A pak hned domů. Ale na Německo zapomeňte.
Až ten týden, který končil čtvrtečním Radio Wave Live Session jsem otevřel počítač. A po několika týdnech, možná měsících, zase přišly ty písničky. Některé rozdělané z dřívějška, některé úplně nové. Nahrál jsem si další zvuky, dopsal kousky textů.
Ve čtvrtek ve 12 jsem vyzvednul Tomáše a bratry Galiovce na Hlavním nádraží v Praze. I s kufry jsem se vydali do Nuslí, do zkušebny Czech sound. V dálce přetínal oblohu Nuselský most a my se zavřeli do malého pokoje, kluci vytáhli pozouny a Tomáš zapojil mikrofony a počítač a začali jsme. Na zkoušku jsme měli celkem asi hodinu a půl a tak jsme zkusili všechno, co jsme měli hrát. Kluci Galiovští byli skvěle připravení, jinak bychom to nezvládli. Ale dkyž k nám ve tři vpadl Adam Mišík z Colorblinds, už jsme měli prakticky hotovo.
Pak se mi udělalo trochu zle, ale zajedl jsem to banánem a zapil colou. Tramvají číslo 24 do Karlína a tam do budovy Českého rozhlasu.
Krátce jsme nazvučili a v osm začli. Ale o tom až v dalším postu. Nikdo nevydrží číst dlouhé zápisy. Ani ten nejlepší čtenář.
14.06.2012
MUTANTI
DLOUHO JSEM NEVĚDĚL, CO SLOVO MUTANTI ZNAMENÁ. MĚL JSEM POCIT, ŽE SI TAK ŘÍKAJÍ VŠICHNI, KDO PŘEŽILI. VŠICHNI, KDO SE TEĎ TADY KOLEM SNAŽÍ PŘEŽÍT DÁL. ALE PAK MI NĚKDO VYSVĚTLIL, ASI UČITELSKEJ, KDYŽ BYL JEŠTĚ NAŽIVU, PAK MI VYSVĚTLIL, ŽE TO SLOVO POCHÁZÍ OD SLOVA MUTACE, COŽ JSOU ZHRUBA NEVRATNÉ ZMĚNY V ORGANISMU ZPŮSOBENÉ NĚJAKÝM VNĚJŠÍM NEBO VNITŘNÍM ZÁSAHEM. V NAŠEM PŘÍPADĚ JE POCHOPITELNĚ ZPŮSOBOVALA RADIACE.
NAKONEC JSEM TEDY DOSPĚL K TOMU, ŽE JSEM MĚL NA ZAČÁTKU VLASTNĚ PRAVDU. VŠICHNI, CO JSME PŘEŽILI, JSME MUTANTI. NĚKDO MÁ JENOM SROSTLOU KŮŽI NA NOHOU MEZI MALÍČKEM A PRSTENÍČKEM. NĚKDO JAKO BY ZDĚDIL TMAVÉ RADIAČNÍ POPÁLENINY PO SVÝCH RODIČÍCH A PRARODIČÍCH. JINÉMU VYPADALY VLASY A SPOUSTA LIDÍ Z DOK5Y NIKDY NEBUDE MÍT DĚTI.
ALE PAK JE TADY KLUK, CO TVRDÍ, ŽE MÁ ZA OČIMA V MOZKU DVĚ ORANŽOVÉ RYBKY, KTERÉ MU RADÍ, CO MÁ DĚLAT. STRAŠIDELNÉ NA TOM JE, ŽE KDYŽ SE MU PODÍVÁTE DO OČÍ, MŮŽETE TY DVĚ RYBKY ZAHLÉDNOUT, JAK PLAVOU VE TMĚ . A KDYŽ VÁS ZAREGISTRUJÍ, PŘIPLAVOU ZEVNITŘ, KAŽDÁ K JEDNOMU OKU A SLEDUJÍ. A VY SLYŠÍTE, JAK VÁM TAKÉ RADÍ, CO MÁTE DĚLAT. VĚTŠINOU, ŽE TOHO MÁTE OKAMŽITĚ NECHAT, JINAK VÁM NA JEJICH RADU JAN ZLÁME VAZ.
PAK JE TU HOLKA, KTERÁ TĚ UMÍ USPAT, KDYKOLI SI ZAMANE. STAČÍ, KDYŽ SE NA TEBE PODÍVÁ A ZAZPÍVÁ TAKOVU TICHOU PÍSNIČKU, Z KTERÉ ALE NIKDO NEZNÁ VÍC, NEŽ PÁR PRVNÍCH SLOV. A PAK SE PROBUDÍŠ ZIMOU, V LESE, NEVÍŠ KDE SEŠ. DĚTI SE JÍ RADŠI OBLOUKEM VYHÝBAJÍ. A CO JÍ BYLO ŠESTNÁCT, NEMŮŽOU JI VYSTÁT ŽENSKÉ Z VESNICE, NEJEDEN CHLAP SE VRÁTIL DO DOK5Y POZDĚ V NOCI, ZMATENÝ A ZARAŽENÝ... TEĎ MÁ TA HOLKA ZROVNA ZÁPAL PLIC, VSADÍM SE, ŽE SPOUSTA LIDÍ Z VESNICE SI PŘEJE, ABY JÍ TO DOSTALO... UVIDÍME
A PAK JSEM TU JÁ.
ALE O MNĚ A MOJÍ MASCE AŽ NĚKDY JINDY.
07.06.2012
všichni ty lidi na ulicích
někdy mi to přijde takový smutný
nešikovný maso
musí pryč
04.06.2012
polívka se vaří
maso na talíří
na plotně se smaží
černý netopýří
křídla
tak aby ti
nevystydla
01.05.2012
STAHUJ REMIXY A COVERY DEZERT V SEKCI STAHUJ REMIXY A COVERY DEZERT V SEKCI STAHUJ COVERY A REMIXY A COVERY DEZERT V SEKCI STAHUJ!!!
Starší